Obec Třebešice

Na dnešním území obce existovaly dvě osady, Třebešice a Debrník, a byly založeny podél bezejmenného potoka. Doba založení kostela v Debrníku je datována přibližně do první třetiny 13. století, je tak možné umístit vznik obou vsí do doby kolem roku 1200, spíše před tento rok. Třebešice v severnější části, v místech, kde se říká v Ohradách s centrem šlechtického zboží, a Debrník s centrem kolem kostela v jižnější části. Stejně jako je rozdílné místo založení obou vsí, tak je rozdílný i původ místních jmen. Jméno Debrník je odvozeno od polohy místa – debrný, tj. potok tekoucí debří – údolím, nebo lesnatý vrch mající debř. Jméno Třebešic vzniklo z prvotního tvaru Třěběšice = ves lidí Třěběšových (lidově Třeběšice, v Třeběšicích, do Třeběšic, Třeběšák). Ztrátou jotace se ě změnilo na e a z Třěběšic se staly Třebešice. Debrník, který splynul se sousedními Třebešicemi, se v písemných pramenech naposledy objevuje v 1. polovině 16. století.

Dříve farní kostel Debrník, v soupisu kostelů, který kolem roku 1350 dal pořídit první arcibiskup pražský Arnošt z Pardubic, je uveden kostel Debrník jako farní kostel a patřil do arciděkanství kouřimského a k děkanství Štěpánovskému, dnes filiální kostel Všech svatých ve vlašimském vikariátu pražské diecéze, stojí na jižní straně obce. Kostel je vystavěn v románského slohu (kruhová apsida potvrzuje jeho značnou starobylost) a roku 1769 byl barokně přestavěn. Další přestavba proběhla v roce 1829, kdy byla západním směrem prodloužena loď. V západní části lodě stojí barokní, podklenutá kruchta. Apsida zaklenutá konchou byla původně osvětlena třemi půlkruhově sklenutými okny, z nichž osové je zakryté obdélnou sakristií a od severu je narušené boční přístavbou schodiště, vedoucího k šestiboké vížce, zřízené v roce 1769 nad apsidou. Další přestavba kostela, v pořadí druhá, se uskutečnila v roce 1829. Jednalo se o prodloužení lodi západním směrem a v témže roce byly pořízeny varhany. Sakristie a předsíň byly přistaveny v roce 1901. V roce 1787 byla v Třebešicích zřízena tzv. lokalie, která byla v roce 1857 povýšena na farnost a až do roku 1880 vykonávali duchovní správu emauzští benediktini. Poté se v Třebešicích střídali různí faráři. Jedním z posledních to byl P. Prokop Holý, který také ještě přímo bydlel na „faře“, v té době umístěné v polovině třebešického zámku. Zde 21. března 1944 zemřel a pochován je v hřbitovní kapli. P. Prokop Holý poskytl prostředky na stavbu hřbitovní kaple a třebešické farnosti ji daroval jako „poděkování za dožití se zlatého kněžství (1890 – 7. 9. 1940)“.

První dochovaná písemná zpráva je z roku 1358, kdy Walkoun, Jan a Jaroslav, bratři z Trzebiessicz (Třebešic), a Vykéř Bicouicz (Býkovic) uplatnili podací právo ke kostelu v Debrníku. Z toho je zřejmé, že třebešický statek patřil v polovině 14. století třem bratrům, ovšem část vsi patřila i Vykéři. Z dalších zápisů vyplývá, že Vykéř z Býkovic byl sourozencem výše jmenovaných bratří, neboť 29. dubna 1366 vykonali prezentaci Martina z Podháje na debrnického faráře bratři Walkoun, Jan zvaný Vchyna a Vykéř z Býkovic. Právě z tohoto zápisu plyne, že Vykéř patřil do rodu pánů z Třebešic. Další zprávy o osudu bratří se nedochovaly. Jako poslední je možné najít zprávu o Walkounovi, který roku 1377 vedl spolu s Peškem z Moravčic (nyní Moravsko) při s debrnickým farářem Václavem (na Debrníku působil v letech 1377–1380 a pak odešel do Líbeznic). Listina z roku 1392 uvádí, že „kněz nazýván Václav Debrnik, daroval faráři Zdislavovi (na Debrníku působil 1392–1405) knihu církevní, kterou pořídil za 4 kopy grošů pražských“. Další písemné zprávy se objevují o více než třicet let později. Není jisté, zda Třebešice a Debrník patřily stále stejnému rodu ani zda k potomkům výše uvedených bratří náleželi i bratři Uhan a Vchyna, kteří na Třebešicích hospodařili. O Uhanovi se dochovala informace, že 15. května 1410 vystupoval jako jeden z rozhodčích ve sporu Bočka z Poděbrad s Janem ze Zdechovic. Jeho bratr Vchyna měl za manželku Annu a spolu měli syny Jana a Jaroše. Anna, vdova po Vchynovi z Třebešic, pak odkázala „2. ledna 1413 své věnné dědictví na Třebešicích (poplužní dvůr a dvory kmetcí), Debrnici a podacím právem k debrnickému kostelu svým synům Janovi a Jarošovi, poříčskému faráři Václavovi z Ledec, a Uhánovi z Třebešic“. Je pravděpodobné, že Anna a její synové během následujících pěti let zemřeli, protože ze zápisu víme, že 2. června 1418 už vlastnil celé Třebešice a Debrník Uhan sám. O Uhanovi se ještě dozvídáme vletech 1418–1420, kdy vedl spor se Slaviborem z Modřejovic. Poslední zmínka o něm je zroku 1426. Po utišení husitských bouří patří Třebešice a Debrník rytíři Walkounovi z Třebešic (snad syn Uhana a jeho ženy Anny), který v září roku 1448 pomáhal Jiřímu z Poděbrad při dobývání Prahy. Rod rytířů z Třebešic a na Třebešicích vymřel počátkem padesátých let 15. století.

Třebešice a Debrník propadly králi Jiřímu z Poděbrad a od něj je získává Zdeněk Kostka z Postupic. Ačkoliv se s nároky na Třebešice o rok později přihlásil Oldřich z Kramolína, byl majetek 27. července 1456 zapsán Zdeňku Kostkovi. Poté o osudu Třebešic a Debrníku není až do počátku 16. století nic známo. Víme jen, že před rokem 1519 byli majiteli Jan Sulek z Hrádku a Jan Mracký z Dubé. Od nich právě v roce 1519 „zboží“ získali bratři Václav a Jan Záhorové ze Záhoří. Před rokem 1534 se o majetek rozdělili a Třebešice, Debrník s kostelem a s dědinami si ponechal Václav, o kterém se dočteme, že se psal s predikátem „a na Třebešicích“.

Do obnovených zemských desek (původní zemské desky téměř celé shořely při požáru roku 1541) vložil rytíř Václav Záhora ze Záhoří a na Třebešicích roku 1544 své dědictví „v Třebešicích tvrze, dvoru poplužního s poplužím, vsi celé a dvorů kmetcích (selských), skrčmou svobodnou, v Debrníku dvou dvorů kmetcích, vše s podacím právem kostelním, v Březině dvorů kmetcích, v Slotějově pusté dvory kmetcí, s dědinami“ a s dalšími pozemky, které více než 25 let užíval po Janu Mračském z Dubé a Janu Sulkovi z Hrádku. Ve vsi Březina, kde se nacházely dvůr a cihelna, žilo 26 obyvatel. Blíže Březiny stála kaple sv. Prokopa, o které se naposledy dovídáme v roce 1788. Nablízku, v místech, kde se říká ve Stančinách, bývala hájovna a les Slotějov, na jehož místě stávala ves stejného jména, která již ale roku 1544 byla pustá. Václav roku 1544 kupuje „čeňovické zboží“ od Ludmily z Říčan. Někdy v tomto období rytíři Záhorové již pravděpodobně užívají novou tvrz, postavenou blíže kostela, kterou nazvali „Třebešice“. Toto jméno se během času přeneslo i na kostel a jméno Debrník upadlo v zapomnění. „Tvrz Třebešice“ prošla mnohými úpravami do podoby barokního zámku, který v současné době prochází rozsáhlou rekonstrukcí.

Ze zápisu v tituláři české šlechty z roku 1556 se dozvídáme, že Václav měl dva syny, Adama a Jana. Adam zdědil Třebešice a své manželce Anně z Lukavce zapsal v roce 1571 věno 1000 kop českých grošů „na tvrzi Třebešicích, na vsi a dvořích kmetcích s platem, na vsi Moravčicích (Moravsko) celé a dvořích kmentcích s platem, na vsi Litichovicích a dvořích kmetcích s platem, na vsi Lhotě Kačkově a dvořích kmentcích s platem“. O Adamovi se v roce 1584 dozvídáme, že se dostal do velmi ostrého sporu se sousedem Smilem Skuhrovským ze Skuhrova a na Novém Domašíně, který Adama pohnal k zemskému letničnému soudu. Spor vznikl kvůli jakémusi „Michalovi Němcovi příjmím Famfrlík“, který byl obviněn z toho, že městečko Domašín roku 1583 „na větším díle vypálil a ke zkáze na životech mnoho lidí přivedl“. Tomuto Michalovi Němcovi Adam umožnil pobývat na svém panství a následně uniknout spravedlnosti. Adam na žádné Smilovy výzvy o vydání Michala Němce nereagoval, a protože obvinění bylo velmi závažné, Smil požadoval, aby v případě, že se ani Adam ani jeho poddaní k soudu nedostaví, byla zaplacena pokuta za každou osobu ve výši 500 kop českých grošů. Bohužel, žádné zprávy, jak spor dopadl, dosud nebyly nalezeny. Další osud Adama není znám a je pravděpodobné, že v roce 1589 již nežil, protože v tituláři české šlechty z toho roku se jeho jméno již neobjevuje, zato v něm najdeme jméno jeho bratra Jana, v té době ještě s predikátem „na Čeňovicích“. Majetek po Adamovi zdědil právě jeho bratr Jan Záhora ze Záhoří. Jan se dožil vysokého věku, a protože neměl dědice, sepsal 15. srpna 1598 poslední vůli, ve které odkázal veškerý majetek svému příbuznému Janovi nejmladšímu Lukaveckému z Lukavce v Souticích. Velmi záhy po sepsání závěti zemřel, neboť již 21. září tohoto roku převzal třebešický statek Jan Lukavecký, a protože Jan byl nedílným společníkem se svými bratry, Petrem, Jindřichem, Matějem a Jiřím, vlastnili Třebešice všichni. Proč se rozhodli Třebešice prodat, není známo, ale již následujícího roku, v červnu 1599, uzavřeli bratři Lukavečtí smlouvu s Václavem starším Věžníkem z Věžník a na Věžnících a za 500 kop českých grošů mu prodali „tvrz Třebešice s dvorem poplužním, s pivovarem, se zahradami, štěpnicemi, chmelnicí, lukami, dvůr Moravčice (Moravsko) též s dědinami, lukami při témž dvoře, ves Třebešice celou s podacím kostelním a s krčmou vejsadní, ves Litichovice, což tu měli též s krčmou vejsadní v též vsi s dědinami a veškeré příslušenství“. Tento starý rytířský a později hraběcí rod psal se z Věžník podle své tvrze, která stála ve Věžnících u Městečka. V erbu měl rod Věžníků hlavu bílého věžníka (chrta) se zlatým obojkem k pravé straně obráceného v poli modrém a nad přilbou jako klenot tutéž hlavu věžníkovu. Po smrti Václava Věžníka († 1603) si synové Markvart a Václav rozdělili dědictví, Markvart obdržel Věžníky a Václav Třebešice se vším, co k nim patřilo: „Třebešice tvrz, dvůr při též tvrzi, štěpnicemi, sádkami, haltýři, zahradami, chmelnici s dědinami, lukami,… při též tvrzi pivovar pospuštěný se sladovnou a hvozdem, pánev měděná dobrá tam zůstává,… mlejn náchlební Klinotovský, jsou v něm dvě kola moučná a pila, a stroupy čtyři, se všemi strouhami a dalším co k tomu patří,… celá ves 13 statků (poddaných rolníků) a celé kostelní podací právo. V Slověnicích 1 člověk, v Bílkovicích panský dvůr a 10 statků, v Takoníně 6, v Radošovicích 5, v Litichovicích 8, v Bejkovicích 10 statků a potok Chotýšku“. V úterý po památce J. Husa 7. července 1620 přikoupil Václav z Věžník ke svému třebešickému panství statek Chotýšanský od paní Johanky Chobotky z Chýš a Egerberka, vdovy po Vilémovi Chobotském z Ostředka. Tak propojeny jsou dějiny Třebešic s dějinami Chotýšan.

V době husitské se držitelé třebešického statku i osadníci přidrželi kalicha. V roce 1624 byl odstraněn z kostela kalich a v témže roce opouští poslední kališnický kazatel zdejší faru na základě dekretu vítěze od Bílé hory Ferdinanda II. Štýrského. V té době mnoho zdejších osadníků trpělo pro svoji víru a několik jich tajně uprchlo do ciziny. Kostel třebešický, jako kostel filiální, byl svěřen pod správu děkanům Divišovským.

Po smrti Václava nejstaršího z Věžník zdědil Třebešice jeho syn Odolen z Věžník na Třebešicích. V roce 1633 utekl Odolen se svou sestrou z Čech do Drážďan, a tehdejší vrchní velitel císařských vojsk Albrecht z Valdštejna nařídil konfiskaci jeho veškerého majetku. Do Čech se vrátili ihned po Valdštejnově smrti v roce 1634. Již koncem dubna téhož roku zahájil Odolen jednání o navrácení majetku. Vzdal se vyznání podobojí a přistoupil k římskokatolickému vyznání. Císař Ferdinand III. jeho prosbám vyhověl a majetek mu byl listem z 19. března 1638 navrácen. Zpět na dědičné třebešické statky, které vletech 1633–1638 spravoval Sezima z Vrbty, se vrátil téhož roku kolem 21. dubna. Za manželku měl Annu Alžbětu Kaplířku ze Sulevic a na Třebivlicích. Třebivlický statek v roce 1650 Odolen koupil a odstěhoval se tam poté, co Třebešice následující rok prodal.

1. červenec 1651 třebešický statek (sídlo, ves s filiálním kostelem, Litichovice a 4 grunty v Býkovicích) kupuje rytíř Tomáš Sohier z Windmühle, někdy také uváděný jako Sohyr nebo Sohir (1603 – † 9. 1. 1679), nejvyšší lajtnant Wernierského regimentu kyrysníků a jeho manželka Ottilia Sohierová z Windmühle (1622 – † 17. 1. 1657), dcera Serváce Engla z Engelflussu a na Mníšku. Oba jsou pochováni ve zdejším starobylém kostele Všech svatých a náhrobky po stranách oltáře se dochovaly do současnosti. Na straně evangelijní s nápisem: „Urozená paní Ottilia Sohirowa z Windtmichle, rozená paní z Engelsflussu a na Třebešicích usnula v Pánu Bohu léta 1657 dne 17. Januarii věku svého 35 let, kteréžto Pán Bůh věčné odpočinutí a slavné vzkříšení rač dáti. Amen.“ Na straně epištolní s nápisem: „Urozený a statečný rytíř pan Thomas Sohier z Wundmühle a na Třebešicích J.M. Císařské slavného Wernirského regimentu kurasirův nejvyšší laitnat, usnul v Pánu leta 1679 dne 9. Januarii věku svého 76 let, kterémužto Pán Bůh věčné odpočinutí a slavné vzkříšení rač dáti. Amen.“.

Měli čtyři syny a dceru. Jana Tomáše († 1683), Alexandra († 1674), Arnolda (?), Serváce (?) a Marii Magdalenu († 1726). Nám jsou známi pouze Jan Tomáš a Marie Magdalena. Jan Tomáš Sohier z Windmühle (1645 – † 6. 4. 1683), který 9. února 1668 převzal Třebešice a 31. března 1678 přikoupil za 8 000 zlatých rýnských k panství třebešickému zpět i čeňovický statek, měl za manželku Annu Polyxenu de Gerart († 1700), dceru Václava Marka z Gerartu. Manželství bylo bezdětné a po smrti Anny Polyxeny zdědil Třebešice a statek čeňovický její příbuzný (snad bratr) Leopold Jakub Marek Gerard. O Třebešice nestál, a tak je obratem 12. října 1700 prodal za 28 000 zlatých právě Marii Magdaleně, rozené svobodné paní Sohierové z Windmühle (1657 – † 14. 5. 1726), která se provdala za Františka Leopolda Bechinie z Lažan a na Rozsochatci (1659–1736). Měli tři syny a pět dcer. Synové Václav Jan Josef (1680–1729) a Ignác Ladislav (1691–1752) rozdělili rozsochateckou větev dále na dvě linie. Zakladatelem starší větve byl Václav Jan Josef, který nechal přestavět původní rozsochateckou tvrz na zámek, a Rozsochatec se stal hlavním sídlem této linie až do počátku 20. století. V současnosti žijí členové této větve v Třešti u Jihlavy a v Německu. Zakladatelem mladší větve byl Ignác Ladislav, pán na Vilémovicích a Pavlově a s manželkou Marií Františkou hraběnkou Wiežnikovou (1704–1775) měl čtyři syny a dvě dcery. Marie Venancie (1738–1776) se provdala za Petra Eusebia II. hraběte Radeckého z Radče (1732–1776) a stala se matkou maršála Jana Josefa Václava hraběte Radeckého z Radče (1776–1858). Můžeme tedy směle říci, že maršál Josef Václav Radecký z Radče má předky z Třebešic, neboť Marie Magdalena, rozená Sohierová z Windmühle, byla jeho prababičkou.

František Bechinie–Lažan a Marie Magdalena prodali 7. května 1704 získané dědičné statky Viktorii Judytě Alžbětě, provdané i rozené hraběnce z Götzenu za 43 000 zlatých. Ta ještě téhož roku ustanovila svým univerzálním dědicem svého příbuzného Jana Maxmiliána z Götzenu, kterému po její smrti v roce 1705 připadlo třebešické i čeňovické zboží. Jan Maxmilián, apelační a tajný rada císaře Karla VI., držel i panství Český Šternberk, které roku 1708 získal jako věno manželky Anny Amabilie ze Šternberka. Jejich dcera Marie Barbora, provdaná za Františka Antonína z Roggendorfu, zdědila část panství včetně Třebešic. Protože na majetku vázly velké dluhy, musela část panství, které původně nepatřilo k rodovému jmění jako Český Šternberk, prodat. Třebešice, Vysokou Lhotu, Nemíž, Libež, Slověnice a Čeňovice tak 1. června 1752 získává do vlastnictví Emauzské opatství benediktinů z Prahy za 63 200 zlatých. V témže roce byl ustanoven v Třebešicích farářem P. Columbán David († 1771 a pochován je ve zdejším kostele). Za jeho působení byla postavena první dřevěná školní budova a prvním učitelem na ní byl od roku 1760 Jan Chlumecký. Druhá dřevěná školní budova byla postavena v roce 1797 a v roce 1865 byl obecní špýchar upraven na školní budovu o jednom poschodí. Z jednotřídní na dvoutřídní byla škola proměněna v roce 1876 a jako první řídící učitel zde působil Antonín Pavlovský. Již za 9 let, tj. v roce 1887, byla škola rozšířena na trojtřídní a v roce 1899 byla přistavěna třída, kabinet, schodiště a toalety.

Vrátíme-li se v čase do doby mezi léty 1820 až 1831, zjistíme, že součástí třebešického statku byl tehdy zámek s kaplí, poplužní dvůr s ovčínem, pivovar na 10 a půl sudu piva ročně, lihovar, hospoda a mlýn. V roce 1849 P. František Ignác Částka, XV. opat Emauzského kláštera, prominul beze všeho platu robotu usedlíkům na Třebešicích.

V dalších letech byl třebešický statek pronajímán (propachtován) různým nájemcům a posledním nájemníkem před první pozemkovou reformou se stal František Šesták. Na základě zákona č. 215/1919 Sb. byly třebešické nemovitosti na návrh pozemkového úřadu Praha ze dne 14. prosince 1920 zabrány státem. Na statku proběhla v roce 1924 pozemková reforma a oddělené (přidělené) pozemky s veškerým příslušenstvím včetně zámku, poplužního dvora a lihovaru byly prodány poškozenému nájemci Františku Šestákovi. Rodina Šestákova v obci žila a hospodařila až do osudného října roku 1952, kdy byla násilně vystěhována do obce Vidovice u Říčan. „Hospodářské stavby zabaveny, stroje odňaty a dobytek převeden na JZD, které bylo toho roku 14. září v obci založeno. Následující rok 3. března 1953 byl sveden družstevní dobytek do společné družstevní stáje, celkem 96 ks. Před tímto krokem byly provedeny úpravy ve stájích bývalého majitele pana Františka Šestáka. Bývalá konírna a řezárna byla rozbourána a upravena z ní část upravené stáje. Do bývalé kůlny pro lihovar byly probourány a zasazeny dvoje dveře a upravena řezárna pro družstevní dobytek. Z Býkovic přibylo do JZD 18 ks hovězího dobytka a zůstal tam dobytek po panu Šestákovi“. (Pamětní kniha obce 1952–1953, Josef Krejčí, ředitel národní školy v Třebešicích). V následujících letech užívalo zámek a přilehlé budovy JZD.

Žádné viditelné pozůstatky po tvrzi „Debrnik“ ani „Trziebessiczi“ nezůstaly. V roce 1969 byl proveden terénní průzkum J. Kabátem s K. Slepičkou, kteří obě tvrze bez úspěchu hledali. Průzkum probíhal přímo vedle kostela, ale tvrz Debrník se patrně nacházela buď v místech, kde stojí dnes „Boží muka“ směrem na Takonín, nebo jižněji od kostela, v místech, kde jsou dnes rybníky Horní a Dolní Roháček, a tvrz Trziebessiczi se nacházela asi 600 m vzdušnou čarou na severovýchod od kostela, v místech, kde se dnes říká v Ohradách.