Obec Čakov

Zdejší končiny byly těžko přístupné, všude byly husté lesy a neschůdný terén. Proto se první zmínky i v rámci středních Čech objevují hodně pozdě. Původně totiž hlavní sídla vznikala kolem řek, kde byla situace pro zakládání obcí daleko příznivější. Ve zdejším kraji patří k hlavním zakladatelům vesnic benediktinský klášter na Sázavě, který založil sv. Prokop. O bližších okolnostech však nemáme podrobnější informace. Je však možné doložit, že obec Čakov existuje už někdy kolem 20. let 13. století. Svědčí o tom privilegium, které dostal premonstrátský klášter v Doksanech, kde mimo jiné vyrůstala také sv. Anežka Česká, v roce 1226. Jak jsem již zmínil, v té době na celém Benešovsku byly husté lesy, které mohly poskytovat úkryt různým nekalým živlům, jak bychom to řekli dnes. Od konce 13. století zde na vrchu nad Čakovem a Tatouňovicemi stála tvrz, vlastněná Mikešem Zúlem z Ostředka, který neblaze proslul jako loupežný rytíř. Jeho ozbrojené houfy přepadaly kupce hlavně na cestách k Praze. Jeho hlavní sídlo bylo na tzv. Čejchanově hrádku, což je nynější Komorní hrádek u Chocerad. Jako jedno ze svých sídel však možná používal tvrz na kopci na Čakovem. Zúl byl nakonec dopaden a popraven v Praze v roce 1404 a na smrt ho měl připravovat Jan Hus. Tvrz však měla definitivně zaniknout kolem roku 1420, kdy byla pobořena Žižkovými vojsky, které nejprve vypálily Benešov společně s minoritským klášterem a pak se vítězně střetly s královskou armádou v bitvě u Poříčí nad Sázavou (v květnu 1420) a otevřely si tak volnou cestu k Praze, která byla obléhána císařem Zikmundem. Od té doby se již tvrz neobnovila a zůstaly po ní pozůstatky v podobě obranných valů.

Čakov byl pak po dlouhá staletí součást statku Ostředek, kam také podléhal i různým vrchnostem, které se na něm střídaly (v době baroka to byli například i jezuité). Jednalo se povětšinou o malou osadu, kde žilo kolem pěti-šesti selských rodin. Vždy je v něm však zmiňována krčma a kovárna, které už existovaly v době středověku. Kovárna však nestála na dnešním místě, ale přímo na čakovské návsi (v čísle 19) a teprve později, ve 20. letech 19. století, se přesunula na dnešní místo, tedy poněkud stranou od centra obce.

Během třicetileté války byly na Benešovsku způsobeny veliké škody válečné, mnoho obyvatel bylo vybito, řada vesnic vypálena. Jedinou výhodou bylo, že zdejší vrchnost od počátku patřila do císařského tábora a tedy nedošlo k tomu, že vesnice byly prodány novým majitelům. Armády, které zde zimovaly, vyjídaly celý kraj. Na Benešovsku, konkrétně u Jankova, se také odehrála nejkrvavější bitva této války v březnu 1645, kde se střetli Švédové a císařská armáda. Když se tehdy v kraji začaly rojit tisíce vojáků, místní obyvatelé udělali to, na co byli po staletí zvyklí. Do ranců sbalili, co mohli, sebrali děti, do košů nahnali drůbež, vzali s sebou dobytek, který se dal hnát, hlavně krávy, a šli do lesů a do skal a většina rodin se tak zachránila. Lidé se do často vypálených vesnic vrátili, během několika sezon si znovu postavili domy a zase normálně hospodařili, což je příklad Čakova a okolí. Některé obce zůstaly dlouho pusté, jiné vůbec zanikly a jejich místo zarostlo postupně lesem, jako je například Líšnice. Lidé se sice do vesnic zase vraceli a začínali zase normálně hospodařit a žít. To však vůbec nebylo příliš jednoduché. Zdejší pole totiž byla většinou kopcovitá a studená a tudíž málo výnosná. O situaci obyvatelstva máme po třicetileté válce poměrně ucelenou představu, protože po jejím skončení státní úřady v berní rule pro účely zdanění pečlivě evidovaly, jaký stav v jednotlivých krajích panuje. Celkové poměry ilustruje například záznam vrchnosti z 18. století o tom, že „lidé jsou zde ubozí a zbídačení“. Proto jsou žádány úřady o to, aby je na nějakou dobu osvobodily od daňových povinností. V Čakově v polovině 17. století žilo šest sedláků a jeden chalupník. Do kraje se znovu zase vrátila válka, a to za tzv. sedmileté války (1756-63), kdy válka zasáhla také některé oblasti středních Čech (v roce 1757 proběhly bitvy u Štěrbohol a bitva u Kolína) a k lokálním potyčkám došlo i v blízkosti Čakova. V roce 1781 bylo za Josefa II. zrušeno nevolnictví a také povolena činnost evangelických církví, k nimž se přihlásili i někteří obyvatelé v okolí, zejména v Kozmicích a v Tatouňovicích. Proto byla také nově reorganizována farní síť a Čakov přiřazen k faře v Kozmicích.

V roce 1841 bylo v Čakově 23 čísel, tedy už skoro stejně jako v ní bude skoro po celé 19. a 20. století. Revolucí roku 1848 skončilo pro Čakov období poddanství a začala fungovat na novém principu komunální politika. Velký význam měl také tato část Benešovska v době 19. století, zejména kvůli baronu Villanimu, který se stal v 70. letech 19. století starostou celého benešovského okresu a byl také majitelem střížkovského statku. V této funkci se snažil o zvýšení životní úrovně občanů a o větší vlastenecké angažování. Setkával se přitom také s lidmi z Čakova a dalších vesnic. Od poloviny 19. století se začala měnit situace i na poli požární ochrany, protože okresní úřad v Benešově začínal nařizovat, aby ve všech obcích začaly vznikat dobrovolnické hasičské sbory (vůbec první dobrovolný sbor vznikl v roce 1864 ve Velvarech). Tehdy také obce přijímají první protipožární opatření, například pravidelné vymetání a vyzdívání komínů a aby se nesušila ve světnicích příze u otevřeného ohně.
 

Naši občané se účastnili také první světové války a jeden z nich, pan Jaroslav Zelinka z Čakova, se stal i součástí hnutí za národní samostatnost, když byl několik měsíců členem československých legií v Rusku. Podstatnou změnu pro další vývoj regionu přinesl vznik Československé republiky v roce 1918. Z politického hlediska byla tehdy nejsilnější stranou strana agrární, která v podstatě v Čechách tehdy dominovala, malou část příznivců hlavně v Tatouňovicích měla i lidová strana a národní socialisté. Levice, tedy sociální demokraté a komunisté, získávala více vlivu až po válce. Nejdéle stál v meziválečném období v čele obce Čakov František Vávra (1900-65), a to až do začátku války.

Za první republiky se zároveň dlouho a poměrně intenzivně jednalo o připojení Čakova a Ostředka k okresní silnici, která měla původně vést z Teplýšovic jenom do Čakova a zde končit. Obecní zastupitelstvo se proti tomu návrhu postavilo a požadovalo, aby byla řešena také přípojka mezi Čakovem a Ostředkem, jinak by takové dopravní spojení nemělo význam. Do té doby se totiž jezdilo po polních cestách. První úvahy o stavbě silnice se objevily už v roce 1923, ale její stavba byla zahájena až ve druhé polovině 30. let. Mezi zajímavosti patří třeba to, že v obci stála pec na vypalování cihel. V roce 1928 se stala událost, která tehdy zůstala občanům Čakova dlouho v paměti. V létě tohoto roku muselo do polí za obcí nouzově přistát rakouské nákladní letadlo. Při tomto manévru byly poškozeny některé pozemky a s nimi i velká část úrody. Do toho přišlo ještě na jaře a v létě 1928 velké sucho a současně krupobití. V zimě na přelomu let 1928 a 1929 však přišla velká pohroma. Celý leden 1929 padal sníh a v únoru navíc uhodily silné mrazy, které se pohybovaly kolem 35 stupňů, na některých místech republiky dokonce překročily čtyřicítku pod nulou (v této zimě byla také 11. února 1929 naměřena dosud nepřekonaná nejnižší teplota v ČR – v Litvinovicích u Českých Budějovic). Při takových mrazech nastala dokonce nouze o palivo. Třídy nebylo možné vytopit, a proto se do školy nechodilo. Ovocné stromy pomrzly, stejně jako zvěř v lesích, která se prý stahovala až do blízkosti vesnice. Mrazy trpělo i hospodářské zvířectvo. Vlivem masy sněhu se také v únoru 1929 probořila střecha obecního domu, na něž se musela najít peníze na jeho opravu. Počátkem 30. let navíc ke všem problémům udeřila hospodářská krize, která prudce snížila ceny zemědělských plodin a tím přivedla zdejší rolníky do nemalých existenčních problémů. S nedostatkem finančních prostředků zápasilo obecní zastupitelstvo také za doby první republiky a problémy v příjmech se snažilo řešit zvyšováním obecních daní (například daněmi z prodeje alkoholu). Přitom všem se však našly v obecním zastupitelstvu peníze, které se posílaly na charitativní účely, ale také na podporu českých národních spolků v pohraničí, nebo do pražských sociálních ústavů.

Do života našich vesnic zasáhly také stíny, které se stahovaly nad naší republikou koncem 30. let. V roce 1937 se musely do obce povinně nakoupit plynové masky, což bylo způsobeno hrozícím válečným konfliktem. Z tohoto důvodu také vzniká hasičský sbor v obci Tatouňovice v listopadu 1937. V této době, v létě 1938, se také budovala hasičská zbrojnice pro ruční stříkačku, která měla původně stát na pozemcích blízko obecního domku, ale vzhledem k tomu, že tento pozemek si chtěla obec ponechat pro pozdější využití, tak starosta František Vávra bezplatně daroval svůj pozemek, na němž zbrojnice do současné doby stojí.
 

V létě 1939 rozhodlo obecní zastupitelstvo o elektrifikaci obce. Vzhledem k tomu, že se jednalo o velice finančně náročnou záležitost, bylo na její financování použity peníze, které se získaly prodejem obecních pozemků u Choratic. Prodejem svých pozemků obec získala asi 25 000 korun. Na plnou elektrifikaci však ještě scházelo kolem 6 tisíc korun, které byly řešeny částečně bankovní půjčkou a částečně dalším zvýšením obecních daní. Ve stejné době se začínají elektrifikovat také Tatouňovice, kde se musela vybudovat pod Hůrkou trafostanice. Celkové náklady na zavedení elektřiny do obou obcí činily kolem 108 000 korun, z čehož 40 % bylo zaplaceno ze státního rozpočtu.

Možná bych připomněl i to, co se přímo netýká našeho okolí, ale je to důležité vědět. Na Benešovsku totiž byla totiž vzhledem k vybudovanému cvičišti SS velká koncentrace nacistické armády (v souvislosti s budováním cvičiště bylo mezi řekami Vltavou a Sázavou vystěhováno téměř 30 000 lidí). Nedaleký Ostředek byl navíc zapracován do plánů nacistické dálnice, na jejíž stavbě se začalo v letech 1939 a 1940 intenzivně pracovat, ale válečné události ji nakonec zastavily. Konec války byl proto i pro Čakov i okolí velice dramatický. Někteří občané z obce se zúčastnili kácení stromů, kterými chtěli zastavit podle výzvy pražského rozhlasu tankové jednotky, které směřovaly do Prahy. Během toho došlo u Ostředka a v Choraticích ke konfliktům s nacistickými jednotkami, které však naštěstí pro zdejší občany neskončily tragicky. Naštěstí pro obec i okolí zde tak nedošlo k podobným masakrům, jako třeba v Sedlci a Prčici, Živohošti nebo v Čechticích, kde ustupující jednotky zavraždily několik místních občanů.
 

Vzhledem k dozvukům válečných událostí proběhlo první zasedání nově ustaveného národního výboru až 20. května 1945. V poúnorové době přichází nástup komunistického režimu se všemi projevy kolektivizace venkova. Politické posuny vyjadřuje také udělení čestného občanství Klementu Gottwaldovi z iniciativy MNV Tatouňovice v listopadu 1948. Také ve zdejším regionu začaly vznikat zemědělské podniky - v 50. letech byla klad postavena zděná sběrna mléka na návsi v Čakově, vznikla drůbežárna, realizovaly se odvodňovací práce v obci, v létě 1965 se postavilo veřejné osvětlení, a na jaře 1966 zkolaudovala budova kravína v Tatouňovicích. Zemědělské družstvo však v Čakově vzniklo poměrně pozdě až na konci 50. let (např. v sousedním Ostředku bylo založeno již v roce 1952) a na konci 60. let se sloučilo s družstvem v Tatouňovicích a pak také s JZD Petroupim v rámci politiky sjednocování družstev do větších celků. Pozornost se věnovala zlepšení požární ochrany a například v dubnu 1965 byl vznesen požadavek na vyčištění požárních nádrží, které měly navíc minimum vody. Vzhledem k zajištění požární bezpečnosti bylo už v březnu 1951 rozhodnuto upravit „spustlý rybníka, tzv. tatouňováka, a znovu ho napustit vodou“, jak můžeme číst ze zápisu jednání MNV v Tatouňovicích. Členové hasičského sboru se podíleli i na lokalizaci velkých požárů. V srpnu 1974 zasahovala jednotka při požáru v Ostředku, který způsobil úder blesku (jen pro zajímavost o čtyři dny dříve vyhořel Veletržní palác v Praze). Zásah v Ostředku byl tehdy komplikovaný přívaly deště a krupobitím také výpadkem elektrického proudu. Bouře tehdy řádila nejen v Ostředku, ale přívaly vody způsobily velké komplikace i v okolí a dokonce i přímo v Praze, kde museli při odstraňování následků v dopravě vypomáhat i příslušníci pražské posádky, kteří odstraňovali stovky popadaných stromů na komunikace. Dalším velkým zásahem, na němž se podílelo také hasičské družstvo z Tatouňovic, byl v dubnu 1976 zásah při požáru lesa u nově vybudované dálnice, kde hořel travní a lesní porost v rozloze 25 arů. Zároveň pokračovala v této době velkým tempem výstavba v obci, jednak se například v roce 1974 byla dokončena stavba společenské místnosti v Tatouňovicích. V rámci dobrovolné práce místních občanů byl pak v říjnu 1984 také dokončen kulturní dům a na konci 80. let postaveno v Čakově Na brodcích koupaliště. Aktivně zde pracovaly i různé organizace, vedle sboru dobrovolných hasičů to byl například SSM, Svaz žen a výbor pro občanské záležitosti.
 

Stejně tak je kolem nás neustále vidět, jak se mění tvář obcí i krajiny v období po návratu demokracie v roce 1989 a v současnosti, stačí zmínit z úplně poslední doby například výstavbu vodovodu a splaškové kanalizace a čističky odpadních vod. I když naše obce nejsou velké, tak lidé, kteří v nich žili a pracovali a prožívali své bolesti, obavy i radosti a pocity štěstí a tyto vsi byly svědky mnohých zajímavých příběhů a osudů a už kvůli tomu je dobré si minulost a život našich předků připomínat a lépe a více se tak poznávat.