Obec Ostředek

První historické zprávy o Ostředku pocházejí z doby poměrně pozdní. Zdejší pahorkovitá, původně silně zalesněná a neschůdná krajina dlouho zůstávala vzdálená intenzivnějšího osídlovacího ruchu, který v sousedních přístupnějších oblastech zakládal nová sídla už v 11. a 12. století. Nejbližší takovou oblastí vylo poměrně rozsáhlé území kolonizační působnosti benediktinského kláštera svatoprokopského na Sázavě. Z tohoto centra se šířilo osídlování krajiny na sever i na jih od řeky Sázavy, takže se nepochybně přiblížilo také až k úseku, kde se později setkáváme s nevelkou osadou Ostředkem. O bližších okolnostech osídlovací činnosti v tomto koutě Posázaví však není zpráv. V seznamu osa, které na počátku husitských válek patřily k prokopskému klášterství, nalézáme z nejbližšího sousedství Ostředku např. Odslivy (Vodslivy), Leštnici (později zaniklá Líšnice), Mstišovice (Mžížovice), Choratice, Křivolaje (zanikly) – některé z nich byly jistě založeny až klášterem. Jméno Ostředek nám o původu obce také nic neprozrazuje. Název pochází z obrazného pojmenování sídliště, které se prý, jak se domnívají toponomastikové, podobalo „ ostředku na poli „ , tj. prostřednímu nejvyššímu místu záhonů.

            A tak se dovídáme o Ostředku v historických pramenech až v polovině 14. století (1356) , kdy byla tvrz, na níž seděl místní vladyka Slávek z Ostředka . Kde stálo toto zemanské sídlo, toho se lze opět jenom dohadovat. Snad můžeme s jeho historií spojit lokalitu, dodnes nazývanou „ Hrad, Na hradě „ , nad nynější obcí na vrchu mezi Čakovem a Tatouňovicemi. Teprve později bylo skromné šlechtické sídlo přeloženo přímo do osady a u něho zřízen poplužní dvorec. Koncem 14. století se psal podle Ostředku známý rytíř – lapka Mikuláš, řečený Zúl, jenž však sídlel na nedalekém Hrádku Čajchovně nad Sázavou, odkud přepadal se svými druhy kupce na silnicích i šlechtická sídla v okolí. Jeho poprava v roce 1404 v Praze vzbudila velký rozruch.

            Počátkem 15. století patřila k ostředeckému statku už také sousední ves Čakov. Z tehdejších držitelů jsou známi bratři Zdeněk a Mojek z Ostředka, jejichž potomci získali později statek chobot u Vlašimě a psali se pak Chobotští z Ostředka. V době krátce před počátkem husitského revolučního hnutí se připomínají jako držitelé Ostředku bratři Bořita a Lipolt z Malovic. Bořita, jenž přijal přídomek podle nového sídla, byl činný ve službách krále Václava IV. Zdejší statek byl pak v rukou různých, často se střídajících držitelů. V roce 1454 spadl jako odúmrť po Magdaléně, vdově po Václavu Koláčkovi z Okovic na panovníka, jenž daroval celý statek (tj. tvrz Ostředek se vsí a ves Čakov) Habartovi z Čeňovic.

            V první polovině 16. století seděli na ostředecké tvrzi Slavíkovci ze Slavíkova. Drobné zemanské statečky, které už tehdy nestačily zajistit životní nároky početných rodin svých držitelů, se stávaly předmětem vzrůstající koncentrace půdy ze strany panského velkostatku. A tak ani ostředecký stateček nemohl dlouho zůstat samostatným. V roce 1574 prodal Jan mladší Slavíkovec ze Slavíkova a na Vostředku své dědictví (tj. dědický podíl svůj i podíly koupené od osmi bratů – Pavla , Adama, Jindřicha, nezl. Buriana, Václava , Vilíma, Diviše a Bohuslava) Magdaléně z Vartenberka, majitelce sousedního velkého statku Hrádku nad Sázavou (nyn. Komorní Hrádek). Z trhové smlouvy tehdy uzavřené můžeme poznat rozsah ostředeckého statku. Patřily k němu: tvrz Ostředek (psáno Vostředek), dvůr poplužní s poplužím (tj. s půdou pařící k dvoru), ves Ostředek s dvory kmetcími (tj. poddanskými) a s krčmou svobodnou, ves Mžížovice a díl Čakov se svobodnou krčmou a kovárnou. 

            Spojení Ostředka s velkým dominiem komornohrádeckým trvalo přes sto let. Pod valdštejnskou vrchností prožili zdejší poddaní rušná léta stavovského protihabsburského povstání  i další pokračování ve válce třicetileté. Příslušnost majitele panství Adama ml. z Valdštejna k táboru císařskému znamenala pro poddané úlevu pouze v jednom směru, že totiž dominium nepropadlo pobělohorským konfiskacím a tím nespadlo do rukou cizácké šlechty, jak se to stalo s některými statky v okolí. Utrpení válečného však nebyli poddaní ušetřeni ani ve zdejším kraji, kudy za války procházely po staré cestě z Prahy na Moravu četné vojenské oddíly císařské i nepřátelské.

            Před koncem 17. století byl Ostředek opět osamostatněn jako zvláštní deskový statek. V roce 1693 jej prodal Jan Karel z Valdštejna Antonínu Hieserlovi z Chodů. Rozsahem se poněkud lišil od stavu v 16. století. K vlastnímu  Ostředku (s poplužním dvorem) a vsím Mžížovicím a Čakovu přibyla totiž ještě ves Choratice a mlýn Líšnický.

              V roce 1697 došlo na Ostředku opět k změně majitele. Stal se jím Václav Vojtěch Valkoun z Adleru, který tu však také nezůstal dlouho. Už  v roce 1700 si vyměnil Ostředek s Ferdinandem Antonínem Mladou ze Solopisk za jeho statek Zruč.Tehdejší celkovou situaci na ostředeckém statku ilustruje posudek, který o zdejších poddaných podal nový majitel. Jsou  to „ ubozí lidé, velice chudí “, napsal Kouřimskému krajskému úřadu ve své přímluvě, aby jim nebyla zvyšována pozemková daň. V květnu 1705 se totiž poddaní doslechli, že jim má být zvýšena berní sazba o pět tzv. osedlých. Od generální vizitace se rozloha jejich obdělávané půdy nejen nezvětšila, ale naopak ještě zmenšila, zarostla totiž další pole, protože zbývající poddaní nebyli s to je pro „hubenost půdy“ obdělávat a osídlit. Ladem ležící půdu odhadovali ve své suplice na osm gruntů.

            Po Ferdinandovi Antonínovi, jenž zemřel roku 1726, jej držel syn Michal a poté, když vstoupil do jesuitského řádu, jeho matka Zuzana Adelaida a sestry Marie Anna a Zuzana Františka. Při dělení rodinného majetku připadl Ostředek Zuzaně. Jejím manželem byl Jan Vilém Mladota ze Solopisk, který zastával úřad hejtmana kraje Kouřimského. Za války o rakouské dědictví skrýval se Mladota, zůstav věren Marii Terezii, v ostředeckém úkrytu (v zámecké kapli ve varhanách) a uvězněn v Praze; zemřel krátce nato na následky věznění. Z této doby pochází popis panského sídla v Ostředku. Popsáno je jednoduchý objekt, obsahující v přízemí pokoj s kuchyňkou, dvě komory a klenutý sklep, v patře dvě místnosti, dvě komory a kapli. U sídla byl pivovar se sladovnou a malá zahrada. 

Zuzana  se po smrti svého manžela provdala za Josefa svob. pána Puteaniho, s ním žila na tvrzi v Souticích. Ostředek prodala v roce 1752 jesuitské koleji u sv. Ignáce na Novém Městě pražském za 54 tisíc zl. rýn.

            Jan Vilém Mladota zanechal po sobě v Ostředku památku přístavbou barokní kaple k západnímu průčelí zámečku (dokončena byla r. 1741) V r. 1765 ji řádoví majitelé přestavěli. Interiér bohatě vyzdobil pražský sochař a řezbář Antonín Krohn, žák a pokračovatel sochaře Ignáce Platzera. Příslušenstvím dobře komponovaného hlavního oltáře (zděný, potažený umělým mramorem) s obrazem Jana Nep. jako almužníka (od Ignáce Raaba) jsou dvě pozoruhodné dřevěné sochy, zlacené a polychromované.  Zvláště půvabná je ženská postava ozdobená „baštovitou“ korunou na hlavě, hlava zakloněna s pohledem vzhůru ruce vztaženy dopředu, celá postava vyjadřuje vzrušení. Lev, zdobený rovněž korunou, jakoby si pohrávající s dalším odznakem královské moci tzv. římským jablkem, symbolizuje klid, rozhodně nechce ženě ublížit Patně tu sochař ve zkratce vyjádřil legendární příběh vznešené panny sv. Thekly, která byla na udání svého ženicha předhozena šelmám, ty jí však neublížily. Socha je už tradičně nazýván Čechií. Autor k tomu přispěl svým podáním dobromyslného lva, který je převzat ze zemského znaku, jak dokládá jeho dvojitý ocas. Zajímavá je také druhé socha, představující anděla pečetícího knihu. Mnoho vyřezávaných ozdob bylo sňato při opravách v roce 1901.

        Po přestavbě kaple byla nad vstupní portál vsazena kamenná kartuš s tesanými znaky tří majitelů zámku v 18. století: jesuitů (písmena I H S s třemi hřeby), Mladotů (tři routy v kosém pruhu) a Puteanů (tři polní hmoždíře).

            Ani řádoví majitelé dlouho na Ostředku nezůstali. V roce 1773 byl jesuitský řád zrušen a všechny jeho statky v Čechách připadly tzv. českému exjesuitskému fondu. Spravovala jej administrace státních statků. Také Ostředku přineslo toto období velké změny. Dominikální půda byla nejprve propachtována majiteli sousedního panství Komorní Hrádek, potom tu však provedena tzv. arabizace, tj. hospodaření na dvorech bylo zrušeno a na bývalé dvorské půdě usazeni noví kolonisté. Přitom byla dosavadní robota odstraněna za peněžitou náhradu.

Celá akce byla na Ostředku ukončena v červenci 1783, kdy byly s poddanými uzavřena dominikální i rustikální pozemky, určeny jejich jakostní třídy, nato náležitě rozděleny pozemky poplužních dvorů a založeny nové pozemkové knihy. Na „všechny budoucí časy“ byly smluvně zajištěny „poměrně spravedlivé“ pevné částky jak státní daně, tak i dávek odváděných pozemkové vrchnosti. Vrchnost zrušila jakékoliv robotní povinnosti a předala do trvalého dědického pachtu jak půdu od dvorů, tak i veškerou půdu již dříve poddanými zakoupenou nebo nezakoupenou. Tzv. svrchní vlastnické právo nad pozemky rustikálními i dominikálními předanými poddaným sice zůstávalo i nadále vrchnosti (souviselo to s nezrušeným patrimoniálním řádem), ale poddaný mohl být zbaven své půdy pouze ve třech případech: 1. neobdělával-li pozemky dobře a jako pilný hospodář, 2. zadlužil-li se nad dvě třetiny jejich hodnoty, 3. neplatil-li povinné dávky vrchnosti celý rok (nešlo-li o případ neobyčejného neštěstí). V každém případě byl nutný shodný posudek dvou rychtářů, nedohodli-li se, rozhodl krajský úřad. Výslovně měla platit zásada, že poddaný, plní-li věrně své povinnosti a závazky, má být na své půdě ponechán a chráněn.

            Vrchnostenské poplužní dvory, tj. budovy, předala vrchnost poddaným po nízkém odhadu ceny.

            Zatím co se na Ostředku připravovaly raabizační změny, došlo k jiným velkým změnám způsobeným dvěma patenty Josefa II., vydanými v roce 1781. Jeden z nich, o zrušení nevolnictví, se týkal všech poddaných, tedy i na ostředeckém statku. Důsledky druhého, o náboženské toleranci, se ve zdejších vesnicích přímo neprojevily, ačkoliv hned na hranici  statku, v Tatouňovicích a Kozmicích žili tajní nekatolíci, kteří se hned v první přihlašovací fázi prohlásili za evangelíky. Někteří z dalších věděli, že v Ostředku možno získat knihy jejich konfese – prodával je kněz (zřejmě exjezuita), který tu asi v zámku bydlel; knihy pocházely z předchozích protireformačních akcí, kterých se nepochybně kdysi zúčastnil.

Když si potom přihlašování evangelíci měli zřídit modlitebnu, žádali, aby jim byl přidělen kostel v Kozmicích. O něm totiž věděli, že kdysi býval evangelický. Podle platných zásad jim ovšem přidělen nebyl, protože nešlo o budovu pustou; jako filiální kostel byl po celou dobu protireformační přifařen k Benešovu. Zájem evangelíků nakonec způsobil, že v roce 1787 byla v Kozmicích obnovena katolická fara, k niž patřil také Ostředek, Mžížovice a Čakov.

Během 19. století se zde vystřídalo několik majitelů – v roce 1819 získal statek Alois Zubatý, v roce 1836 Václav Žemlička a v roce 1844 jej koupil pražský advokát Václav Červinka.

V první polovině 19. stoletní na Ostředku působili dva národní buditelé. Majitel statku dr. Václav Červinka a správce statku František Jaroslav Čech. Tehdy předstihoval Ostředek vlasteneckým ruchem i mnohá města. Byl proto mezi všemi vlastenci, Zprávy o vlasteneckém životě v Ostředku se objevovaly i v pražských novinách.

Dr. Václav Červinka se zúčastnil horlivě vlasteneckého života, zvláště aktivně pak událostí  revolučního roku 1848. Spolu s Riegrem, Braunem a jinými byl členem Národního výboru. Byl také volebním komisařem pro volby do konstitučního sněmu království českého v obvodech okresů dobříš a Příbram. Červinkovy názory se odrážely i v životě ostředeckých poddaných. Usiloval o mravní a vlastenecké obrození lidu. Na svůj náklad zřídil v Ostředku knihovnu pro lid, kde půjčoval české knihy a noviny, zvláště Havlíčkovy.  V roce 1847 čítala knihovna již 400 svazků. Dalším buditelským činem bylo založení politického spolku „Přátelé svobody na Ostředku a v okolí.“

Po vyhlášení konstituce svolal v dubnu 1848 do Ostředku lid z okolních vsí a při slavnosti vykládal o významu velké změny. Podobná shromáždění uspořádal ještě několikrát. Části jeho projevů byly otištěny v Národních novinách a v kalendáři na rok 1849, dvě řeči sám vydal (Slovo ku první slavnosti konstituce, Zrušení poddanství v Čechách, na Moravě i v Slezsku) a brožury rozdával prostým lidem.

Nadšeného pomocníka ve své buditelské práci našel dr. Červinka ve správci statku Čechovi.

František Čech byl již od mládí horlivým vlastencem. Ucházel se v Praze o místo v českém divadle, neměl však herecké nadání. Ze snahy prospět národu vznikly i jeho pokusy literární, básně z roku 1841. I když pak od uměleckých pokusů upustil a věnoval se praktickému povolání, snažil se vždy pomáhat národní věci. To se projevovalo i při působení v Ostředku. V roce 1845 se tu stal správcem. Z Čechových dopisů je zřejmé, jak se do Ostředka těšil a jak si uvědomoval svou zodpovědnost poddanského lidu.

Čech se snažil obnovit původní název obce. V jeho době byla nazývána Vostředek (psáno Wostržedek) a dalo mnoho práce, aby bylo původní znění uznáno za správné.

Čechovo vlastenectví se projevovalo zvláště tím, že prosazoval české úřadování nejen ve styku s poddanými, ale i s úřady. Měl proto konflikty s krajským úřadem, neuposlechl jeho zákazu a dokonce si stěžoval u pražského gubernia. Svou odvahou se stal vzorem úředníkům i na jiných panstvích. Významné bylo jeho úsilí o zvýšení vzdělání a národního uvědomění prostých venkovských lidí. Vedl je k četbě českých novin a knih a pořádal pro ně nedělní schůzky, které nazýval „selánkami“. V přednáškách a besedách je poučoval o národní minulosti, o poměrech současných, o otázkách mravních. Připravoval je i k blížícím se změnám politickým. Tuto lidovýchovnou práci považoval za samozřejmou povinnost každého vzdělaného vlastence.

Po Čechově odchodu z Ostředku v dubnu 1846 pokračoval na přání majitele v „selánkách“ nový správce J. H. Hušek. PO kratším působení v Bezděkově u Klatov, po politickém pronásledování a věznění v roce 1848 a po několikaměsíční práci v ústavodárném sněmu v Kroměříži se Čech vrátil do Ostředka, kde pak žil od června 1849 do dubna 1850. Byl  jedním u pronásledovaných vlastenců, kterým poskytl dr. Červinka útulek na svém statku.

Revoluční rok 1848 znamenal také pro poddané ostředeckého dominia konec feudální vázanosti. Zrušením poddanství přestal být zdejší zámeček sídlem patrimoniální správy. V roce 1850 byla veřejná správa přenesena na nové státní úřady v Benešově. Ostředecké panství se tak proměnilo v pouhý soukromý velkostatek.

Na roce 1848 se hodlali podílet taky ostředečtí vlastenci. Vlastně jenom jejich národní garda, kterou si na jaře podle vzoru jiných, větších míst také založili, aby udržovala v obci pořádek a pomáhala „chránit zákony“. Měla dokonce prapor z červeného a bílého atlasu, se zlatým nápisem Ostředek a žerdí  s červenobílými pruhy (národní barvy tu byly tedy velmi zdůrazněny); stuhy na prapor věnovala paní Eliška Červinková, manželka majitele statku. Velitelem gardy byl bývalý myslivec František Křepelka z Xaverova, který byl potom zaměstnán u dr. Červinky. Když v Praze vypukly v červnu nepokoje a některé gardy vytáhly na pomoc barikádníkům, vydala se na pochod také zdejší garda. Došli až k Mnichovicím, kde za odpočinku u lesa byli vyplašeni střelbou. V domnění, že snad už byli zaskočeni vojskem, obrátili se spěšně k domovu. Prapor měl být po rozpuštění gardy odevzdán úřadům, v Ostředku však neuposlechli a dobře ho schovali. Když je roku 1851 vyzval okresní úřad, aby odevzdali i veškeré spisy z činnosti bývalé gardy, jednoduše odpověděli, že nic nemají. Ještě po letech byl prapor v Ostředku usilovně hledán, a to soudní komisí s četnickou asistencí. Bylo to v souvislosti s udáním hraběte Segura, jeho ž manželka vlastnila ostředecký velkostatek, z protistátních činů. Kromě několika urážek císařského Majestátu prý roku 1870 nabízel svou spoluúčast na případném tažení ostředeckých „revolucionářů“ na Prahu s revolučním praporem, který je ukryt v zámku pod podlahou jednoho pokoje. Domovní prohlídka byla důkladná, ale bezvýsledná. Hledali pak také u obecního radního Václava Chaloupky, s nímž prý inkriminovaný hovor Segur vedl a který měl i schovat nákresy kanonů, jež by zdejší revolucionáři po finanční podpoře z Ruska pro akci zhotovili. Také zde se nic nenašlo. Celá věc skončila negativně, usouzeno, že Segur byl udán propuštěným ostředeckým hospodářským správcem ze msty. Prapor se pak skutečně našel, ale až po mnoha letech a na zcela jiném místě. V roce 1901 při opravě zámecké kaple byl nalezen pod lavicemi, ve velmi špatném stavu, zůstaly jen cáry a nahnilá žerď – nepochopením nálezců byl pak zničen.

Hospodaření dr. Červinky na Ostředku skončilo finančním úpadkem. Od roku 1853 byl velkostatek pod vnucenou správou.

V roce 1869  koupila zadlužený velkostatek Leontýna hraběnka Ségur-Cabanocová, v příštím roce pak v nové dražbě pražský obchodník Karel Wagner. I potom se majitelé často střídali roku 1872 Maria Wagnerová, rozená Theunerová, 1875 Jindřich Wagner mladší, 1883 Rosalie Wagnerová z Wallernstädtu, 1895 Rudolf Procházka, 1897 Zdenko hrabě Valdštejn z Vartenberka, 1901 Josef Krudenc, 1902 Ferdinand Pecha.

Od konce 19. století se stával Ostředek ve veřejnosti stále známější jako rodiště básníka Svatopluka Čecha. Proto dal v roce 1898 majitel zámku hrabě Valdštejn vhodně upravit básníkovu rodnou světničku. Stala se potom cílem četných návštěv Čechových čtenářů.      

Také v ovci rostl zájem o velkého rodáka a kulturu vůbec. V roce 1910 založil správce školy Josef Šolk při hasičském sboru dramatický odbor, v příštím roce se obec stala členem vzdělávacího sboru pro benešovský okres a věnovala 50 K na zařízení veřejné knihovny. V roce 1911 a 1912 se konaly v Ostředku Čechovy slavnosti, vystoupili při nich také členové hasičského sboru.

U příležitosti desátého výročí Čechova úmrtí, jehož bylo v celém národě vzpomenuto četnými články, úvahami a slavnostmi, ujal se důstojné úpravy básníkovy rodné světničky osvětový odbor akademiků benešovských. Uspořádal v Benešově 5. dubna 1918 Čechův večer, jehož výtěžek byl určen na opravu.

K slavnostním odhalení pamětní desky nad hlavním vchodem do ostředeckého zámku, která se konala 8. září 1921, uspořádal profesor Vycpávek zvláštní publikaci nazvanou Čechův památník. Deska z bílého mramoru s tesaným profilem básníkovým je dílem Josefa Kadlece, který byl žákem rektora Umělecko-průmyslové školy Bohumila Kafky.

Těžká léta nacistické okupace naší vlasti poznamenala také Ostředek a jeho okolí, i když ve zdejší odlehlé krajině neprojevily její důsledky tak výrazně. Určitou změnu v povrchové tvářnosti bezprostředního okolí Ostředku provedly v letech 1939 – 1940 výkopové práce při stavbě dálnice, jejíž trasa vedla severně od obce. Stavbu prováděla pražská firma Jan Matoušek, která tu nejprve postavila ubikaci pro dělníky a kanceláře. Pro projektovanou odbočku byl vybudován podjezd – pak musely být další práce v důsledku přikazování pracovních sil do Německa zastaveny.

Z případů persekuce obyvatelstva nutno vzpomenout především obětí na životě: 1. září 1942 musely opustit Ostředek dvě rodiny židovského vyznání (celkem 10 osob), které byly zavlečeny do vyhlazovacích koncentračních táborů. Z ostatního obyvatelstva bylo několik mladistvých posláno na nucené práce do německé říše. Po záboru benešovského okresu pro účely velkého cvičiště zbraní SS nalezlo v Ostředku dočasný domov šest rodin vystěhovalců.

Na ostředecký velkostatek byla za okupace nejprve uvalena vnucená správa, v roce 1942 byl „prodán“ drážďanskému továrníku R. Lehmanovi. Zámek a dvory byly poté nově upraveny, jen zámecká kaple, přeměněná v skladiště, dále chátrala. Také Čechova světnička byla vážně poškozena. 

V době největšího útisku českého národa, v době, kdy český jazyk a česká kultura vyly vytlačovány ze svých pozic, pokračovali ostředečtí občané v drobné kulturní práci, ba dokonce ji ještě vystupňovali. Jako kdysi v době národního obrození skýtal Ostředek posilu svému okolí, tak i za okupace vycházely odtud vážné národně posilující akce. „ Ochotnický spolek Svatopluk Čech“, v němž můžeme vidět pokračovatele ostředeckého „Vzdělávacího spolku“, sehrál za pět let 30 divadelních her a 81 představení. Divadlo bylo tehdy jediným prostředkem, jímž bylo možno působit na široké vrstvy národa.

Tato se nepodařilo obrátit pozornost širší veřejnosti k Čechovu rodišti v červnu 1940, kdy měla být slavnostně otevřena nově zařízená rodná světnička v zámku. Iniciativa vyšla od místních zájemců a mládežnické organizace v Benešově. O básníkově dílu  měl promluvit literární kritik prof. František Sekanina, k recitaci byly vybrány čtyři básně. V poslední chvíli byla slavnost zakázána okresním úřadem. Pouze bylo možno vybavit světničku pultovými vitrínami, které darovalo společenstvo truhlářů v Benešově – byly v nich vystaven některé památky na básníka.

Na jaře posledního válečného roku přišli do Ostředku četní němečtí uprchlíci z východních obsazených oblastí a maďarští vojáci. Když v Praze5. května 1945 vypuklo slavné Květnové povstání, byli v Ostředku Němci a Maďaři ozbrojeni a na silnici k Sázavě zřízeny záseky, aby nacistická armáda nemohla táhnout na Prahu. Trestná výprava oddílu SS s tanky z Benešova se naštěstí skončila bez vážných následků. A už 10. května 1945 vítalo všechno obyvatelstvo první oddíly vítězné Rudé armády v Ostředku. 

Po skončení druhé světové války vylo nutno v Ostředku napravit škody jež přinesla dlouhá léta nesvobody. Počet obyvatel se po válce jen nepatrně zmenšil odchodem pěti rodin do zahraničí. Po roce 1948 byla také v Ostředku provedena revize pozemkové reformy, v níž byla půda zdejšího velkostatku rozdělena mezi drobné zemědělce. Při statku zůstalo jen 50 ha zemědělské půdy. Později byl rozparcelován i zbytek, Další vývoj našeho zemědělství, k hospodaření na velkých scelených lánech ve formě družstevního velkostatku, vedl i v Ostředku k ustavení jednotného zemědělského družstva. Dne 26. září 1952 bylo na členské chůzi zvoleno první představenstvo a dozorčí rada. Všemi hlasy byl zvolen předsedou František Klapal z Ostředka čp. 56.

Zdroj: "150.výročí narození Svatopluka Čecha", 1996, vydal OÚ Ostředek, redakce: Dr. L. Váňová, tisk Mašek & spol  Ostředek ( z jeho historie i současnosti ), vydalo Klubové zařízení při MNV v Ostředku s okresním archívem v Benešově roku 1986, text: Jiří Tywoniak a Jana Tywoniaková